Jednou za rok, většinou na podzimní rovnodennost, si vyrazím na takové týdenní soustředění s točením, úžasnými lidmi, precizním lektorem a nejlepší a nejdrsnější učitelkou – paní Hlínou.

Je to pro mě sedm dnů, kdy se můžu ponořit do procesu, do přítomnosti tady a teď, být s hlínou, být u kruhu. Zkoušet, zkoušet, zkoušet. Nebát se to pokazit. Dovolit si dělat chyby. Radovat se ze sebemenšího pokroku. Být na sebe hodná, i když se mi nedaří. Být ponořená a nevystupovat z procesu ani poté, co opustíme dílnu.

Miluju ty nekonečné hovory o točení, které pokračují dlouho do noci. Ještě ve spacáku mám plnou hlavu otáček kruhu, ruce mi mentálně zůstaly ještě stále v kalníku a ten skutečný šlikr si z vlasů vyčešu až druhý den ráno.

Džbán, to není jen tak

Točírenská dílna v Kohoutově má každý rok své téma. Letos jím byly džbány. To téma jsem nosila vzadu v hlavě od minulého roku. Pozorovala jsem jejich rozmanitost a vysnila si svůj tvar.

Přesto mi historický exkurz i literatura, kterou jsme měli možnost si během týdne prostudovat, otevřely obzory o kilometry dál. Díky za takové sběratele a nadšence jako je Petr Toms, který s sebou neváhá přivézt několik beden se vzácnými knihami a část své sbírky džbánů a nádob na tekutiny.

Pokorně skláním hlavu před umem našich předků. Klaním se před množstvím vytočeného zboží, které jejich ruce dovedlo k harmonii tvarů. Klaním se před fištrónskou praktičností, jež provází každý kus džbánu. Tyhle historické vhledy mě utvrzují v tom, že kořeny jsou pro mě osobně to místo, kam se potřebuji obracet a hledat tam inspiraci, tvarosloví, praktičnost.

Ten můj tvar je kompilací mnoha inspirativních obrázků a taky pár hodin za kruhem a s hlínou. Abych byla úplně upřímná, tak můj momentálně vysněný tvar je opravdu odvozený od toho, co moje hlína dovolí mým rukám. Co do budoucího džbánu chci nalévat a jak chci, aby na stole pak sloužil.