S čím nejvíce zápasíš při budování své dílny a při své tvorbě?

Největší výzvou u mě osobně je to, abych byla a zůstávala autentická. Svá. Moje jméno, moje značka, moje principy. Někdy dokážu sklouznout do pozice, ve které mi není dobře a to je pak signál, že jsem ustoupila z té své opravdovosti.

AUTENTICITA! To je to slovo, které nás odlišuje v rámci trhu a může zásadně přispět k naší oblíbenosti. Jak poznáš, že z ní ustupuješ, Veru? Máš nějaký svůj vnitřní kompas?

Řekla bych, že tím kompasem mi hýbe „intuice“. K tomu se ovšem váže moje častá otázka: „Jak poznám, že nyní na mě mluví intuice? Nejsou to zrovna moje zaběhané programy, co mi jedou v hlavě na autopilota?“ K tomu, abych dokázala používat a plně využívat tenhle kompas potřebuju ještě něco, co mi v takové zmatené chvíli směr kompasu nějakým způsobem pomůže o-věřit.

Za mě to je moje tělo. Když mi je v něm dobře, nemám pak ani potřebu toho o-věřování. Když mi ve fyzičnu něco nesedne, necítím, něco bolí, nedá spát, cloumá se mnou… Je to jasné. Nabrala jsem jiný směr. Ale on třeba nemusí být špatný, třeba se tam něco přiučím, něco si ověřím. A tak se za to na sebe už ani moc nezlobím.

Fyzické tělo mě dovede krásně stopnout a navrátit k oné autentičnosti. K sobě samé.

Tenhle princip je můj nejvýše postavený, jak v osobním životě, tak nádherně funguje i v pracovním. A protože dělám kreativní práci, je výbornou zpětnou vazbou.

Tento příspěvek vzniká náhlým vnuknutím a také proto, že jsem to tu v poslední době mírně zahustila workshopy. Tak trochu ředím jedním zajímavým zamyšlením nad sebou samou.